Také řešíte, zda je pro vaše dítě vhodný program Začít spolu (dále ZaS) nebo klasika ?

Odpověď nehledejte u žádného z odborníků, ale ve svém srdci :-).

Jediný, kdo určí, v jakém prostředí bude vaše dítě vzděláváno, jste vy sami. Neexistuje totiž žádné kritérium, které by říkalo a určovalo, pro které dítě je a pro které dítě není program ZaS vhodný. V tom to není. Program ZaS jako takový je jednoduše vhodný pro každého. Otázku je potřeba položit jinak – vyhovují mě jako člověku a jako rodiči principy tohoto programu? Souzním s nimi? Přeji si pro své dítě vzdělávání v takovém prostředí?

Doporučení odborníků jsou vždy jen jejich subjektivním vnímáním principů programů. Například já jako člověk i odborník s myšlenkami programu ZaS velmi sympatizuji. Jsem vnitřně přesvědčena, že je to vhodná a správná cesta pro každého, a dokonce i pro budoucí společnost jako takovou. Teoreticky bych měla říkat, že program ZaS je právě pro vaše dítě vhodný. Nečiním tak. Rozhodnutí je na vás. Jediné, co pro vás můžu v rámci rozhodování udělat, je vysvětlit vám, proč si já osobně myslím, že je to správný směr, jakou mám já zkušenost s programem jako rodič a v čem vidím správnost myšlenek já osobně. To, zda se vaše životní filozofie shoduje s tou mojí, je čistě vaše věc :-).

Jiný člověk a i odborník může mít a často má, názor opačný. Je přesvědčen, že pro vaše dítě je vhodná „klasika“. Má k tomu jistě spoustu svých důvodů a jistě to s vámi i vaším dítětem myslí dobře :-). Dobré je se ptát i jeho na to, proč si to tak myslí. Zda se byl někdy na vyučování podívat nebo má jen zprostředkované informace. Jak se cítilo a cítí jeho dítě ve škole? Jak se cítí on jako rodič? A pak opět vnímat sám sebe, zda je vám osobně jeho postoj blízký.

Aby se vám lépe rozmýšlelo, uvádím rozličnosti obou směrů spolu s komentářem, proč to či ono podporuji. Poznámky berte jako můj osobní a soukromý pohled na svět:-). Doplňuji i o mýty, se kterými jsem se během let zde na Mníšku setkala.

Hodně štěstí při výběru…

Čím se v praxi odlišuje vzdělávání v programu Začít spolu od vzdělávání v běžné třídě ?   aneb Kam mám dát své dítě?

1. FORMA VÝUKY

TŘÍDA S TRADIČNÍ VÝUKOU

Převažuje individuální práce a frontální výuka. Dítěti jsou informace převážně předkládány jako hotový fakt. Dítě je vedeno učitelem.

PROGRAM ZAČÍT SPOLU  (dále ZaS) Převažuje skupinová práce. Dítě si na spoustu informací přichází samo. Podporována je kreativita v postupu řešení situace. Učitel je pro dítě průvodcem.

pozn. Konkrétní příklad z praxe – druhá třída – výroba přáníček a záložek. Děti ze třídy Zas s osobou pro ně naprosto neznámou okamžitě komunikovaly a po představení tématu a možností samy navrhovaly, co a jak by se dalo vyrobit, vylepšit, zkrášlit… Ve třídách s běžnou výukou děti čekaly na výzvu, co a jak mají udělat. Ve výsledku si domu odnesly krásná přáníčka všechny děti, ale cesta tvoření byla trochu jiná…

2. MOTIVACE

TŘÍDA S TRADIČNÍ VÝUKOU Převládá motivace vnější (jedničky, pětky…).

PROGRAM ZAČÍT SPOLU Podporována je vnitřní motivace k získávání vědomostí (chci se dozvědět, ještě potřebuji zlepšit…).

pozn. Čím dříve dítěti podsuneme vnější motivaci, tím dříve v něm začneme ubíjet jeho motivaci vnitřní. Dítě se v předškolním věku naučí spoustu dovedností bez vnější motivace jen proto, že prostě chce, že se o něco zajímá. Nepotřebuje k tomu žádnou odměnu zvenku. Do školy také vstupuje s myšlenkou, že se chce naučit číst a psát. Je to dost silná motivace, ale my ji v dobré víře podpoříme odměnou zvenku a je to tu – pro dítě začne být důležitější odměna nežli samotná činnost. Děti samy o sobě nepotřebují sbírat ani jedničky ani obrázky. potřebují a chtějí se učit. Známky potřebují spíše rodiče a prarodiče, protože jsou na ně zvyklí :-). Navíc si rodiče automaticky představují známky = jedničky….

Na logopedii ode mě také nedostává žádné dítě žádnou odměnu, přesto docela pracují, že ;-). V „kdysidávnu“ jsem dávala samolepky. Pak jsem je přestala mít potřebu dávat, tak děti nedostávají nic, a to ne proto, že bych byla lakomá, ale protože si myslím, že hlavním důvodem jejich pobytu je naučit se správně mluvit a ne získat samolepku:-). Zajímavý postřeh byl ten, že na chuti pracovat ani na výkonech jsem nezaznamenala žádnou změnu.

SPOLUPRÁCE   Děti mezi sebou soutěží.   Podporována je spolupráce dětí. Nesoutěží se.

pozn. Dle mého názoru do školy soutěž nepatří. Člověk, který je duševně vyrovnaný se nepotřebuje s nikým srovnávat, nepotřebuje si dokazovat svou nadřazenost, přijímá se takový jaký je.

Soutěž nás v okolním světě obklopuje na každém kroku. Je to určitá forma zábavy. Současně je důležité si uvědomit, že dospělý člověk – pokud má potřebu soutěžit – vstupuje do soutěže dobrovolně. Sám si dle svého uvážení vybere takovou oblast, ve které se cítí zdatný – zpěv, sport – konkrétní odvětví, konkurz na zaměstnání. Zná jasná pravidla a v této oblasti chce své síly či schopnosti poměřovat s ostatními. Naproti tomu ve škole, kam je mimochodem povinnost docházet dána samotným zákonem, tuto dobrovolnost postrádám. Učitelé v běžné třídě užívají soutěž jako motivační prvek, jako prostředek k tomu, aby u dětí vzbudili zájem a aby bylo pro děti učení zábavnější. Krásná myšlenka, ale pozor – soutěž s sebou nenese jen pocity štěstí a uspokojení. Nese s sebou i určitou dávku agrese a může vyvolávat i spoustu dalších negativních pocitů např. pocit selhání, zlost, vztek, nespravedlnost, pomstychtivost, závist, pocit povýšenosti, opovržení ostatními atp.,  které jistě příjemnému klimatu ve třídě nepomáhají. Roli hraje i fakt, že žák je do soutěže vmanipulován automaticky. Soutěžit prostě bude, protože teď se soutěží a je to prima zábava. Já bych si jako dospělá asi těžko dobrovolně vybrala soutěž v sumo – a stejně tak si myslím, že by si těžko dobrovolně vybral soutěž v „rychlopočítání“ žák, který prostě v matematice nevyniká – kdyby měl ovšem na výběr :-).

Příklad z praxe – 1. třída ZaS byla jsem osobně přítomna při centrech – děti pracovaly na společném projektu. Shodou okolností se zrovna mé dceři zlomila pastelka. Okamžitě po tomto sdělení se objevily tři ruce, které jí podávaly barvu, kterou potřebovala. Jednalo se o naprosto nezištnou pomoc kamarádce, spolupracovnici…

Kolik si myslíte, že by se objevilo rukou v případě, že by byla vyhlášena soutěž, kdo „to“ bude mít první ? Je pro nás jako pro společnost důležité, abychom podporovali spolupráci anebo dravost jednotlivců?

Častým argumentem bývá také tvrzení, „ale on je tak soutěživý“. Touhu po vítězství je možné uplatňovat v nejrůznějších mimoškolních aktivitách či ve sportu a srovnávat se tak s někým, kdo o to stojí. Je také dost možné, že jsme tu soutěživost vzbudili my dospělí. Již od útlého věku říkáme dětem – „A kdo tam bude první?“ A budíme tím – samozřejmě v dobré víře – pocity, jak moc důležité je být první a nejlepší, učíme je prožívat pocit štěstí závislý na vítěství. Často soutěž vyprovokováváme v naprosto nevhodném a nesrovnatelném prostředí – např. dospělý soutěží v běhu s ročním dítětem. Dítě by prostě vyhrát nemělo, protože jeho fyzické možnosti tomu neodpovídají. Ve skutečnosti a v pravdě by si dítě mělo uvědomovat, že dospělý či starší sourozenec je prostě rychlejší a mělo by to brát jako fakt, protože to tak je normální. Pokud dítěti umělohmotně dopřáváme výhru, dodáváme mu tak falešný pocit vítězství a budujeme v něm potřebu vyhrávat, někdy i třeba za každou cenu, popřípadě podporujeme neadekvátní očekávání. Samozřejmě vše činíme s tím nejlepším úmyslem, dopřát dítěti pocit štěstí. A proč to vlastně děláme? Co nás k tomu vede? Proč neučíme dítě, aby bylo šťastné na tom místě, kam patří? Proč neumíme být šťastní, tak jak jsme my sami? Proč si štěstí spojujeme s pocitem vítězství?

Já osobně jsem soutěž ze svého života víceméně vymazala a vůbec mi nechybí :-). Podle mě není důležité, kdo je první, ale jak se kdo chová … 😉

VÝKONY  Výsledky práce a výkony dětí jsou porovnávány. Bývá určována nejlepší práce (př. nejkrásnější obrázek, kdo nejrychleji vypočítá příklady …).  Výsledky práce a výkony nejsou  mezi dětmi porovnávány. Neurčuje se nejlepší práce (př. nej obrázek, nejrychlejší počtář). Důležitá je cesta k výkonu.

HODNOCENÍ   Dítě je hodnoceno známkou. Známka bývá veřejně známa.   Dítě je hodnoceno slovně a je jeho soukromou záležitostí = zná ho pouze dítě, učitel a rodiče – nikoli spolužáci.

DOMÁCÍ ÚKOLY  Úkoly bývají zadávány ze dne na den. Většinou se předpokládá každodenní pravidelné plnění úkolů.   Bývají ve formě tzv. týdenních úkolů. Dítě se učí organizovat svůj volný čas. Nácvik čtení  v 1. příp. 2. třídě je každodenní povinností.